Nejen cár papíru: Vyrůstat s rodiči bez dokladů v USA

Nejen cár papíru: Vyrůstat s rodiči bez dokladů v USA

Kimberlyin otec vyrostl v Mexiku ve velmi malé stavbě podobné stanu. Většinu mládí strávil prací a nikdy nenavštěvoval střední školu. Její matka také žila v chudobě. Přestože manželé chtěli založit rodinu, byli přesvědčeni, že Mexiko nemůže nabídnout jejich dětem budoucnost, kterou by si zasloužili.

Rozhodnutí emigrovat

Před dvaadvaceti lety, když byla její matka těhotná s Kimberinou starší sestrou, podnikli manželé dlouhou a únavnou cestu přes hranice do Spojených států. Kimberly, která žádá o anonymitu, se narodila ve Spojených státech a spolu se svými dvěma sestrami je vzdělanou občankou USA. Její rodiče však nadále žijí bez papírů; Více než dvě desetiletí pracovali pod radarem v málo placených zaměstnáních, které udržují Ameriku v chodu – jako uklízečky, v péči o děti a ve stavebnictví.

Strach z deportace

Ačkoli Kimberly říká, že její rodiče jsou právě teď v bezpečí, obává se, že se to může kdykoli změnit. Od té doby, co americký prezident Donald Trump zahájil tvrdý postoj proti nelegální imigraci a masovým deportacím, jí život připadal „neskutečný“ a „jako noční můra“ – a bojí se, že ztratí své rodiče. „Teď, když vidím, jak se Trump s celou věcí vypořádává, myslím si, že to možná nakonec neskončí dobře,“ řekla CNN.

"Teď vidím, že ztrácíme kus lidskosti. Nikdo si vás nemyslí a nevidí vás jako člověka, prostě vás vidí jako věc," říká. "Moji rodiče možná nemají papíry ani právní dokumenty, aby tu mohli žít, ale stále jsou to lidé... kus papíru z tebe člověka nedělá."

Život ve strachu

Kimberly a její sestry si během svého života často představovaly, jak američtí imigrační úředníci klepou na dveře a vytahují rodiny ven. "Když jsem byla malá, pamatuji si, že jsem seděla v autě a neustále se dívala za sebe, jestli na cestě nejsou nějaká policejní auta. Byly chvíle, kdy lidé zastavili, aniž by věděli, odkud policejní auta přijíždějí," říká.

"Moje rodina a já jsme byli vždy ve střehu, abychom zajistili, že nejen bezpečně jedeme, ale také vypadáme co nejnormálněji." Jako dítě věděla, že její rodiče jsou nervózní, i když se to snažili skrývat. "Nejtěžší bylo vidět, jak moji rodiče na situaci zareagovali, protože jako rodič musíte vypadat silně a dát svým dětem pocit, že je všechno v pořádku, aby se nebály. Ale viděl jsem jejich emoce velmi jasně."

Tvrdá práce a podpora

V průběhu let se její rodina snažila žít v oblastech s ostatními Mexičany, aby se vzájemně podporovali a lépe se integrovali. Její rodiče pracovali dlouhé hodiny a často přicházeli domů pozdě. Jejich zaměstnavatelé jim dali papíry, aby mohli platit daně, a Kimberly zdůrazňuje, že její rodiče vždy přispívali do americké ekonomiky navzdory svému postavení bez dokumentů.

Když byly dívky dost staré na to, aby zůstaly pár hodin po škole samy, začala jejich matka pracovat ve dvou zaměstnáních. „Strávili jsme možná dvě hodiny, než se máma vrátila domů, pak uvařila večeři a postarala se o nás, než jsme šli na druhou směnu, zatímco jsme dělali domácí úkoly a učili se,“ říká.

Obavy z budoucnosti

Její rodiče uvažovali o tom, že by požádali o zelené karty, ale slyšeli, že to může trvat roky a během procesu mohou být deportováni – toto riziko nemohli podstoupit se třemi malými dcerami. Dnes Kimberly říká, že se obává, že by její rodiče mohli být chyceni při imigrační razii a převezeni do zadržovacího střediska - nebo dokonce deportováni - bez jakéhokoli upozornění. V takových případech by pro ně bylo obtížné s nimi komunikovat a zajistit, aby do Mexika dorazili ve zdraví.

Naděje na lepší budoucnost

"Teď, když vidím, co se děje s ICE, je to přesně takové, jaké jsem si to jako dítě představovala," řekla Kimberly. "Největší obavy jsem měl z toho, že moji rodiče budou mít pocit, že všechno, co pro nás udělali, bylo marné, ale nebylo to proto, že by se nám se sestrami dostalo skvělého vzdělání."

Pokud by k tomu ale došlo, uvažovala by o přestěhování do Mexika, aby byla s nimi – zdráhavý návrat poté, co prožila tolik amerického snu, jaký o ní její rodiče měli. "Bylo mnoho okamžiků, kdy moji rodiče přemýšleli o návratu do Mexika. Jediné, co jsme my, moje mladší sestry a já, bylo plakat a říct rodičům, že se nechceme vrátit," vzpomíná.

Nyní, jako studentka vysoké školy, se připravuje na to, že udělá cokoliv, aby zajistila své rodiče, ať se děje cokoliv. "Studuji chemii a chystám se začít s klinickým výcvikem... tak doufám, že jednoho dne se budu moci starat o své rodiče tak, jak se oni starali o mě."

"Jsem opravdu vděčný, že jsem mohl absolvovat tento trénink a vybudovat si své dovednosti. I když se budeme muset někdy vrátit do Mexika, vím, že budu připraven na cokoliv a že teď vím, jak se za věci zasazovat, a že jsem si zde dokázal vybudovat mnohem větší sebevědomí a doufám, že ta důvěra ve mně zůstane."